Doby socialistického školství, centrálního plánování a rajonizace pivovarského průmyslu jsou dávno pryč. Přesto je v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stále dost lidí, kteří zažili chmelové brigády. Dva týdny na konci prázdnin strávené denními a nočními směnami na chmelnicích, v česačkách či žhnoucích sušárnách byly pro mnoho z nás prvním bližším seznámením s pivovarským průmyslem.
Přestože se doby změnily a tam, kde dřív trhali studenti šišky z pichlavých štoků do proutěných košů, už jezdí jen traktory s automatickým strhávačem, chmel roste pořád. A pro celý svět zůstává odrůda Žatecký poloraný červeňák s českým původem cenným artiklem, jehož roční export se pohybuje kolem jedné miliardy korun.
V České republice jsou tři hlavní chmelařské oblasti. Dvě v Čechách - Žatecká a Úštěcká, a jedna na Moravě - Tršická. Absolutní prim na nich hraje právě Žatecký poloraný červeňák a jeho tři klony. Těch se z celkových 5925 tun vypěstovaných v roce 2020 sklidilo absolutně nejvíc. Dalšími v pořadí jsou pak odrůdy Agnus, Harmonie, Kazbek, Premiant, Saaz Late, Saaz Special a Sládek.
Nicméně pravdou je, že sklizeň v roce 2020 byla velmi podprůměrná. Rok předtím zaznamenala česká chmelařská družstva mnohem lepší výsledky. To se sklidilo celkově 7145 tun chmele.
Přestože české pivovary zdaleka nepotřebují všechen chmel, který se u nás vypěstuje, a značná část úrody tak míří do zahraničí, kde končí třeba i u kosmetických firem, dost chmele se do republiky i přiváží. Jde o exotické aromatické a poměrně drahé odrůdy, jež především minipivovary potřebují k výrobě voňavých a hořčích svrchně kvašených piv. V roce 2019 činil celkový dovoz chmelu do Česka 842 tun, což je o 400 tun více než v roce 2016.
Jak už ale bylo řečeno v úvodu, chmelu není k výrobě piva nutné příliš velké množství. Tímto pohledem jsou daleko důležitější surovinou voda a slad. Chmel je především oním kořením dodávajícím pivu hořkost a vůni. Bez debat ale je, že bez chmele pivo neuvaříte.
Ondřej Stratilík
