V té době se objevila první piva Bernard, chvíli se vyráběl Bílý Gambrinus (pšeničné pivo), Brněnský drak přinesl pivo s bylinkami, systematicky se pak na speciály začal soustředit Pivovar Náchod (např. vysokostupňová piva, světlá jednadvacítka a tmavá čtyřiadvacítka). Staropramen zkusil Velvet.

Systematičtější pokusy etablovat na českém trhu nové pivní styly jsou ale až záležitostí doby po roce 2000. I když různí dodavatelé se samozřejmě lišili, přesto od sebe trochu opisovali, například marketing velkých pivovarských skupin se v jednom období často soustředil na stejný typ piva (a později módní vlny do jisté míry kopírovaly i malé pivovary/minipivovary). I do nákupních řetězců často pronikal současně stejný typ piva od různých výrobců.

Podle dat Českého svazu pivovarů a sladoven byl zlatým věkem pivní rozmanitosti nejspíš rok 2015, kdy až 6,2 % vyrobených piv spadalo do kategorie „ostatní“ (tj. jiné než výčepní/ležák), v roce 2019 šlo o 4,4 %. Tyto statistiky ovšem dělí piva do skupin pouze podle obsahu alkoholu.

Nealko

Konzumace nealkoholického piva neprošla nejspíš žádným zvláštním přelomem, jeho popularita po roce 1990 ale mírně a celkem stabilně rostla. V posledních letech se z hlediska spotřeby pohybuje těsně pod 3 %.

Na trhu dlouho kraloval Radegast Birell, po roce 2000 měl podíl na trhu přes 50 % (dle agentury Nielsen), posléze se ale počet pivovarů, které tento typ dodávají, podstatně rozšířil – jde o prakticky všechny větší pivovary. Obecně je nabídka nealkoholického piva v řetězcích velmi široká, občas se lze v hospodách setkat i s jeho točenou verzí. Především pivovar Bernard má v tomto ohledu podíl na experimentech – nealkoholické pivo může být tmavé, polotmavé, tu a tam dostupné jsou v řetězcích i varianty s chutí švestky a višně. Nakonec se v nealkoholické verzi objevily i radlery (dává to smysl, protože i po jednom klasickém radleru s 2-2,5 % alkoholu lze s trochou smůly nadýchat).

V případě nealkoholického piva jsou velmi zajímavé rozvíjející se technologie, jimiž se dá vyrábět. Paleta možností je široká, zdaleka nemusí jít jen o to, že se dříve přeruší kvašení, pivo se ředí vodou nebo se z něj alkohol odstraňuje teplem. Sofistikovanější techniky zahrnují třeba membránovou filtraci nebo použití speciálních druhů kvasinek. Bohužel zde prozatím platí, že čím kvalitnějšího (ve smyslu: podobnějšímu běžnému pivu) výsledku z hlediska chuti chceme dosáhnout, tím je postup náročnější a dražší. Na tom, že nealko je dražší než pivo výčepní, není nic divného.

Pšenice

Pšeničná piva, zhruba taková, jaká jsou dnes rozšířená v sousedním Bavorsku, v Čechách historicky převládala, až ve 2. polovině 19. století se zde prosadil spodně kvašený plzeňský typ (původem z Bavorska). Po Bílém Gambrinusu zkusil pšeničný speciál Pivovar Náchod. Primátor Weizenbier je chutí někde mezi typickou pšenicí a českým pivem, tj. je oproti zahraniční pšenici trochu více chmelený/hořký. Jistou pozici si na českém trhu získal z pšeničných piv rychle také Hoegaarden Witbier (to ovšem není v ČR vyráběné pivo), k němuž se rovnou podává citrón. V letech 2009–2011 zkusily pšenici Krušovice, Staropramen i Plzeňský prazdroj (Fénix se pro změnu servíroval s kouskem pomeranče) – a samozřejmě i celá řada menších pivovarů. (Lobkowicz Premium pšeničný, Černá Hora Velen, Herold Bohemian Wheat Lager...). Později dokonce zkusil nabízet levnou pšenici i Lidl pod svou „supermarketovou“ značkou Argus.

U pšenic je třeba dodat, že jde o pivo kvašené svrchně, což pro pivovary znamená technický problém. Oba typy kvasinek se nesmí smíchat, provozy je třeba oddělovat, proto ne každý výrobce se pro pšeničné (nebo jiné svrchně kvašené) pivo rozhodne. Kvůli této technické náročnosti je u pšenice pochopitelná i vyšší cena. Spodně kvašené speciály mohou být pro výrobce jednodušší.

A současná situace pšeničných piv? Po boomu někdy v roce 2011 přišel odliv zájmu, přes určitou módní vlnu se zde pšenice ve větší míře trvale neuchytila. Hospod s točeným pšeničným pivem je dnes velmi málo, krušovická pšenice již není ani v lahvích. Stálicí se ukázal být Primátor Weizenbier (i když obsah alkoholu a zřejmě i obecně receptura se v průběhu času měnily), který loni získal dokonce i zlato na European Beer Star v Mnichově v kategorii světlých pšeničných piv (přitom právě Německo je z hlediska pšeničných piv velmoc). Zajímavým jevem je pšenice ze Staropramenu, původně inzerovaná jako nefiltrovaný ležák, nyní jako pivo pšeničné. V tomto případě se ale jedná o pivo kvašené spodně a pšenici připomíná celkem málo. Jak vidno, způsob kvašení je možná pro výslednou chuť důležitější než kombinace sladů (pivo vyžaduje slad z ječmene, tj. pšeničné pivo obnáší kombinaci pšenice-ječmen). Do pšeničného Staropramenu se mimochodem přidává koriandr a jablečná šťáva. Obecně ale pšeničná piva podobné přísady vyžadují pouze pro zvýraznění své přirozené chuti, po koření a ovoci by měly být cítit už kvůli svrchnímu kvašení, které tyto chuti (estery) produkuje. V případě Primátoru Weizenbier se např. nejčastěji zmiňuje banán a hřebíček.

Pšeničným pivům se částečně také stal osudný nástup ciderů. Technicky jde sice o ovocné víno, ale obsahem alkoholu (nejčastěji 4–5 %) odpovídají silnějším pivům. V regálech supermarketů a na nápojových lístcích se cider objevuje vedle piva (na rozdíl od vína se cider také distribuuje a nalévá v „pivních“ objemech) a svůj cider vyrábí i přímo největší pivovary.
Pšenice tedy ustoupila. Prazdroj sám ve „svých“ hospodách nahrazoval Fénix právě ciderem, Krušovice zase přestaly nabízet pšenici v lahvi, podobně nějak zmizel pšeničný Argus z Lidlu. Ostatně i Frisco od Prazdroje začalo jako značka pro sladový nápoj, nyní na něj většinou narazíme jako na cider.

Radlery

První pokus s radlery, tedy směsí piva s limonádou/ovocnou šťávou, udělaly po roce 2000 pivovary Krušovice a Březnice. Pokus o širší prosazení tohoto stylu na trhu nastal ovšem až v letech 2011–2012, kdy hlavním tahounem byl zřejmě Staropramen a jeho Cool Lemon, další plechovky byly spojeny hlavně se značkami Zlatopramen (skupina Heineken vlastní jako ochrannou známku i samotný název radler) a Gambrinus. Masivní reklama prezentovala radlery jako (cool) nápoj pro mladé.

Skeptik by řekl, že výsledek se dal čekat, po přechodném zájmu vyvolaném penězi nacpanými do marketingu móda rychle opadla. Radlery sice z řetězců nikdy nevymizely, jejich prodeje šly však po roce 2012 dolů. Zdálo se, že půjde o další pivní styl, který bude u nás mít jen velmi okrajový význam. Pak se ale stalo něco celkem nečekaného. V letech 2018 a 2019 se pivní limonády dokázaly vrátit prakticky na úroveň roku. 2012, a to už bez větších reklamních kampaní. Podle agentury Nielsen tak v roce 2017 měly radlery na trhu z hlediska celkově prodaného piva už přes 3 % a jejich podíl se dále zvyšoval. Je tu ovšem jedna změna: oproti mixům z roku 2012, které obsahovaly 2–2,5 % alkoholu, rostla nyní mnohem výrazněji popularita radlerů nealkoholických (do 0,5 %). Ve statistikách to pak může působit zmatek (kategorie radlerů a nealkoholického piva se překrývají). Oproti pivu obecně mají prodeje radleru silně sezónní a na počasí závisící charakter, v době koronakrize o ně zájem šel nejspíš velmi strmě dolů.
Každopádně je ale možné, že tomuto typu piva se nakonec na českém trhu nějak podařilo etablovat na delší časové období a nešlo jen o módní vlnu. Současně je ale pravda i to, že si ale radlery nikdy nezískaly přízeň pivních znalců, neexperimentují s nimi restaurační pivovary a chybí v restauracích a prodejnách zaměřených na produkci minipivovarů.

Za pozornost zde stojí také cena. V případech piv smíchaných s limonádou není na rozdíl od pšenice a nealka cena (nad úrovní příslušného piva) dána vyššími výrobními náklady, jedná se čistě o politiku dodavatelů. Trochu s podivem také je, že české pivovary radlery víceméně míchají z běžného (alko či nealko) piva. V zahraničí je zvykem snažit se o větší chuťovou vyváženost, kdy např. původní pivo přidávané do skladkokyselé ovocné chuti by, snad s výjimkou grepové verze, mělo být méně výrazné (tj. hlavně méně hořké/chmelené). Jak se ale zdá, tuzemským zákazníkům to nevadí.

Pavel Houser